S velkým smutkem na duši,
málo kdo to vytuší
avšak  do té doby jen,
než vypustím ho z hlavy ven.

Snad to náhoda byla,co se mi zdálo,
alespoň na chvíli bylo pravdou,co jsi srdce přálo.
Od snu ke skutečnosti bývá cesta daleká,
snít a nebo uvěřit,je otázka veliká.

Krásně se o všech věcech snívá,
škoda jen,že pravda bývá často jiná.
Často lidé o svých láskách sní,
někdy jsou pak zklamáni,když se sen naplní.

Snad je to tím,že každý má svůj sen
a ten,kdo do něj nepatří,musí z kola ven
i když nerad,z tvého kola odcházím
a odpověď,ve smyslu života nacházím.

Každý podle svého přál by si svůj život mít
někdo peníze a bohatství,jiný zase v lásce žít.
Sto lidí,
sto chutí.

Někomu poznávat dálky,koupat se v moři,nestačí
druhému zpívat u ohně,vedle své lásky pod širákem spát postačí.
Snad i proto se lidé s tučným kontem ptají,
proč Ti druzí pro sebe více lásky mají.

Jeden před spaním pohlazení a polibek musí dát,
druhý zase v klidu chtěl by spát.
Pro někoho i Porsche je málo snad,
druhý chodí stále pěšky a je rád.

Někdo šťastný je, když může něco dát
někdo celý nesvůj, když nemůže jen brát.
Oba na pohled stejní mohli by se zdát,
jeden rád hraje a druhý nejraději dává mat.

Život není pouze hra, jak by se zdál
kdo ho žije se vším všudy, ten je jeho král.
Tak jako dobře i špatně vládnout se dá
a ne každý vladař moudré myšlenky má.

Jeden dobývat jde země pro korunu svou,
druhý moudře vládne ve své zemi s královnou.
Vraťme se však z bájí zpátky,
dnes už nevěří nikdo na pohádky.

Skoro nikdo lásku, něhu nehledá,
pouze bohatství mu mysl pozvedá,
dnes je prostě na vše jiná doba,
kam však dojdeme, ptám se znova.

Snad není ani moudré , na to se dnes ptát,
když učíme se teprve život znát.
Jsi vodou v řece, jež plyne do dálky,
podél řeky běžím, na nohách jen sandálky.

Vím , že předběhnout Tě , šlo by snáz,
postavit Ti do cesty velkou hráz.
Řešení bylo by to však na krátký čas,
údolí zaplavíš a dál plynout budeš zas.

Snažím se do sítí lapit vánek,
často křehký mívám spánek.
A když chtěl jsem chytit vichřici,
zkřehlý zimou a rudou barvou na líci.

Učil se svět znát
a dnes se tomu jen už smát.

Škoda jen, že celý život je jak květina,
roste,kvete,voní a pak usychá.
Nevoní však stejně každé kvítí,
ačkoli rovným dílem na něj slunce svítí.

Raději už psát přestávám,
nerad nožem do zad dostávám.
Ten kdo porozumět chce,ten rozumí
a kdo pochopit nechce,tak ať se nezlobí.

A tak nezlob se na mě pro pár řádků mých,
Tvým očím,více jak hněv,sluší smích.
Čas od času své duši uzdu popustím
a pak zase dlouze tiše sním.

A protože samota mě často tíží,
snad proto,o tom všem Ti píši.
To co do teď,já chtěl psát,
můžeš roztrhat a do koše dát.


©  Míla  Hegr 

Zpět na úvodní stránku.